Příběh Bezčasí

Nevím, co dělaj matky dneska, když kojej. Kdybych dneska kojila, tak bych skrolovala (to za nás nebylo). Těkající myšlenky na téma: kolik prádla ještě musím vyprat, jestli jsem dobrá matka, jestli starší batole nespadne ze židle, zrovna když kojím mimino, jsem se snažila zkrotit čtením nebo koukáním do zdi (nepomáhalo to, skrolování je lepší). A pak to přišlo. Začlo se to řadit do textu, vzala jsem tužku a vydržela to rok. Řekla jsem si, že budu psát, dokud budu kojit. 

Haiku kojící matky jsem psala po narození svého druhého syna Cyrila od září 2005 do září 2006. Staršímu Bartolomějovi bylo na začátku tohoto literárního experimentu 20 měsíců. Básně jsem psala na malé čtvercové papírky a následně je nalepila na několikametrové pásy papíru – vznikl tak objekt připomínající tradiční japonskou knihu básní. 

Na podzim 2023 básně vyšly po 17 letech od svého vzniku pod názvem Bezčasí – Haiku kojící matky . Grafická podoba sbírky se inspiruje čtvercovým formátem ručních záznamů a přenáší do tištěné podoby i prvky rukopisu.

Působivou aktualizací tradiční japonské formy se autorce daří takřka fyzicky zprostředkovat zkušenost lidského bytí na mateřské a rodičovské dovolené, kterou deníkově zaznamenává v prvním roce života svého druhého syna. Bezčasí z titulu sbírky odráží dlouhé dny a noci nekončící péče o dvě malé děti a domácnost, bez nároku na odpočinek. Z únavné a bolestné rutiny zcela přirozeně vyvěrají lapidární otázky po smyslu, stejně jako autorčin humor a láska k oběma dětem. A s tím, jak děti rostou, je také stále častější zasněný pohled do krajiny, úlevné spočinutí. 

(text k nominaci, Magnesia Litera)