Prostořeká šprtka s ořezanejma tužkama v penále (po mamince), s poruchou pozornosti (po tatínkovi). A protože jsem četla opravdu pomalu, tak jsem místo francouzštiny a dějin umění na FF UK vystudovala scénografii, divadelní antropologii a nasála disciplíny autorského psaní a čtení na DAMU. Abych se potom začala živit kulturním plánováním měst a své nesoustředěné já nechala na pomalejší koleji.

V roce 2000 jsem se vdala za hudebníka Štěpána Škocha a v letech 2004 a 2005 se nám v rozmezí dvaceti měsíců narodili Bartoloměj a Cyril.

Mateřství mě zaskočilo. Zatímco jsem ještě v den porodu dopisovala projekty, týden nato jsem nechápala, co si počít s cyklicky ubíhajícím časem. Vzala jsem si muže, který by nejradši i kojil. Vypadal jako madona, když držel novorozeně v náručí. Jenže živit musel on. Jako muzikant moc nebyl večer doma, a ty hodiny večerního pláče drásaly nervy jenom mně (takhle si to pamatuju já, on to vidí jinak). Pláč nejdřív sólo a pak dvojhlasně. A tehdy vznikla haiku. Jako únik. To říkám na rovinu.